Chladný dům plný tepla

Jana Hudcová · Čtvrtek, 20 Leden 2011 21:23

Jednoho zimního nedělního rána to na mě přišlo. Myšlenka a chuť jet do útulku za paní Kopáčovou. Díky všem mým aktivitám to opravdu není často. Jsem takový vzdálený pozorovatel. Naše pupeční šňůra alias Honzík byla osudem přestřižena, ovšem spojení zůstává.

Do zahrady jsem drze vlezla. Díky sněhu a zimě byl štěkací hlídač doma. Moje štěstí, jinak bych byla olízaná a oslintaná hned za brankou. Na schodech mě prolustroval velký vrnící bílo-mourák. S jeho povolenkou jsem vstoupila do jiného světa.

Odložila jsem bundu a ejhle, na zemi klečela drobná blonďatá paní, to bude asi Alenka blesklo mi. Nehrála si s kočičáky, její důvod plazení byl podstatně pragmatičtější, vytírala podlahu. Kočky jí zdatně pomáhaly, jak to uměly nejlíp. Pozorovaly ji moudře z výše umístěných pozic. Paní Kopáčová měla hlavu zamotanou z čísel a papírů, jeji dcera pomáhala napůl s úklidem a napůl s papírováním. Podělila jsem pár pamlsků, které jsem čičinám přivezla a začala si připadat tak nějak navíc.

Pocit, že jsem tam jako návštěva, všichni pracují a já si přišla jen tak podrbat „kočičky“ mě neuspokojil. Ano, některé se milostivě podrbat nechaly, jiné se rozhodly mě „použít“ a zbytku to bylo prostě jedno. Zase nějaký vtíravý člověk... to je nemůže vyvést z míry.

Zato mě vyvedlo z míry, jaké jsou to u paní Kopáčové pěkné kousky... pod 4 kilča jsem tam viděla snad jen koťata v koupelně. Kočky moudře odpočívaly na kuchyňském stole, na dřezu, na kredenci, ba i na sporáku , kam jsem pohlédla tam hrdě odpočívalo aspoň 5 kilo kočky v nádherném zimním balení huňatého kočičího kožichu.

V hlavě mi proběhlo cosi o „kočce na ledviny“ a hned jsem si dala pomyslný pohlavek.

Paní Kopáčová počítala a Alenku napadlo vyčistit potřebným kočinám oči. Hurá, mohu spolupracovat. S pocitem, že udržím každou kočku jsem chytla mile vypadajícího kočičího metráčka a nastavila hlavičku k Alence. Ta se jala své role paní doktorky. Během vteřiny jsem pochopila, že můj klín není stejně tvrdý jako stůl ve veterinární ordinaci. Všech 18 drápků sev mžiku pokusilo o útěk. Oči jsme zvládly, vyčistily, až mě napadlo, kouknout také do uší.

Se vzpomínkou na Honzíka jsem vyhlásila válku zákeřnému ušnímu roztoči. Vyměnily jsme si s Alenkou role, odpovědným držákem byla ona a já jsem těžila z kočičích uší hnědý maz. První kočičák se snažil varovat celou posádku kuchyně, že se tady děje něco nekalého a měli by se sbalit všichni rychle pryč. Marně. Ty nevědomé duše nám veřily. A dobře udělaly. Kočičáci naříkali, křičeli, vyhrožovali a fňukali... ale každý z nich odešel s čistšíma ušima, bez omluvy. Jeden pár uší, druhý, třetí, pátý, desátý... kolik jich vlastně bylo? Kdo ví? Alenka zapisovala jména a udatně držela vzpouzející se tlapky. Kolem nás se pomalu vyprázdnilo. Téměř každý pár uší, který jsme měly pod rukama se tiše vypařil. Jen odvážné povahy zůstaly. Tak jsem s poslední kočkou zůstaly s Alenkou samy. Nevím, kdo byl víc unavený, ale tipuji to na kočky. Na mysli mi vytane zásadní kočičí rčení: Je důležité nic nedělat a potom si pořádně odpočinout. A dodnes se kočkám zdají bláznivé sny o jedné divné holce, co přijela, násilně jim vydrhla uši a zase zmizela.

Nestihla jsem všechny a určitě jim to nevydrží dlouho, ale pokusím se to zase v blízké době zopakovat.

Nejen ty obdivuhodné dámy, kočky a koucouři, ale každý z nás si zaslouží občas podrbat za ušima :o)